OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 20. kapitola

04.01.2014 (20:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1384×

NERIA

Do svého apartmá, tedy, doufala jsem, že už bude pouze moje, abych znovu nemusela čelit Shannonovu všeříkajícímu a zároveň nicneříkajícímu pohledu, jsem šla absolutně odrovnaná. Anahi a ta její nemožná vlezlost, drzost a sprostota mě doslova dodělaly. V hlavě se mi neustále dokola motala ta její jedovatá slova. Nedokázala jsem je vytěsnit ven, aby mi pořád dokola a dokola neubližovala, jenomže se mi to vůbec nedařilo. Stále mi to v hlavě znělo, že jsem přišla o oba dva bratry, a to uvědomění mě neskutečně sžíralo. Čím dál silněji to trávilo moji mysl včetně mých emocí. Takže než jsem došla do toho pokoje, byla jsem naprosto zralá na pořádného panáka něčeho hodně tvrdého. Před dveřmi jsem se na pár sekund duchapřítomně zastavila, abych si odposlechla, jestli se uvnitř náhodou ještě někdo nezdržuje, ano, kdo jiný než Shannon. Nedoneslo se ke mně nic kromě hrobového ticha, tudíž jsem bleskově vlítla dovnitř a okamžitě jsem se vrhla na minibar s těmi roztomilými lavičkovými prototypy normálních lahví alkoholu. Nijak jsem se v tom nepřebírala a popadla jsem první lahvičku, která mi přišla pod ruku. Malý Jim Beam, potom Jack Daniels, pak Jameson, dál Finlandia, Tequila, Gin, Bacardi, a pak jsem to přestala vnímat, protože se mi písmenka značně pletla a rozmazávala. Celý svět se mi totiž rozmazával. To je tak, když někdo není zvyklý pít pití pro velký a ještě ke všemu to do sebe hrnout jedno za druhým. No, ačkoliv se to moje picí tempo s přibývajícími lahvičkami viditelně zpomalovalo, ale stejně to mělo ten správný účinek.

S lahvičkou brandy jsem se dopotácela na balkón, aby se mi tam dostalo neomezeného přístupu čerstvého vzduchu, který jsem nutně potřebovala, aby se proces střízlivění tím víc urychlil, protože se mi začínalo dělat lehce nevolno. Ale s tou lahvinkou toho lahodného, ale hořkého zlatavého moku to bylo jaksi kontraproduktivní. Uvolněný etanol v mé krvi uvolňoval i takové myšlenky a pocity, které jsem pouštět na povrch rozhodně nechtěla, poněvadž v takovém případě bývám pravidelně děsně lítostivá a všechno jde ze mě pryč. Jakože ty myšlenky a pocity, ovšemže.

Složila jsem si lokty na zábradlí, o které jsem se celou svou potácivou váhou opřela, a sledovala jsem tu dech beroucí noční Paříž, kterou jsem viděla dvojitě, tudíž dvojitá dávka nepopsatelné nádhery, která mi krátila dech. I když, spíš to byly ty neovladatelné vzlyky, které se o mě pokoušely, když jsem nemohla přestat myslet na to, co mi ta mrcha řekla. Jako bych to bez ní nevěděla! Počkat… do té doby jsem si to fakt neuvědomovala. S tím Shannem teda ano, ale… já vím, Jareda jsem se bezesporu hluboce dotkla, ale nepočítala jsem s tím, že by to nakonec neskousnul a nepřenesl se přes to.

Co když mi to Anahi pověděla naschvál, aby mě srazila ještě níž, když viděla, že už je mi takhle dost mizerně? Každopádně, ta moje nenávist vůči ní stoupla do závratných výšin, že jsem vážně netušila, jestli má vlastně ještě nějaké hranice.

„Nerio?! Co to tam děláš?“ vytrhl mě z mých myšlenek velice důvěrně známý hlas, který se ke mně donesl s patrnou hlasitostí nejenom kvůli té určité vzdálenosti, ale především kvůli zděšení a strachu, který se v něm skrýval. Líně a motoricky velice pochybně jsem natočila hlavu tím směrem, jakým mi přišlo, že ke mně hlas přichází, přičemž mi hlava nezřízeně klimbla dolů, když mi brada sjela z dlaně, o kterou jsem ji měla podepřenou. Rychle a nenápadně jsem ji zase vrátila do původní polohy a zavřela jsem jedno oko, abych se mohla zaměřit na tu osobu, která ke mně promlouvala z vedlejšího balkónu od vedlejšího apartmá. Dívala jsem se na Jareda, který si mě vyděšeně prohlížel a zdál se, že se má víc než na pozoru. Na pozoru by se měl mít hlavně před jeho vyvedenou přítelkyní!

„N-nevdíš?“ zažvatlala jsem k němu méně srozumitelně, když mě to pití nečekaně zmohlo o něco víc, než jsem původně plánovala. Zvedla jsem výstižně ruku vzhůru, abych mu ukázala to minipitíčko. Následně jsem se rovnou i napila a dvěma většími loky jsem tu flaštičku naráz dopila, takže jsem ji záhy zahazovala za sebe. Jareda jsem si víc nevšímala, protože bych se jinak určitě psychicky sesypala, rovnou tady a teď, i když jsem k tomu pěkně pomaloučku směřovala už nějakou tu chvilku. Jenom ten pohled na něj mě nepředstavitelně spaloval úzkostí a bolem, takže jsem se zaměřovala na naprosto cokoliv jiného kromě svého nejlepšího kamaráda, jemuž jsem se vždycky s takovou radostí a zájmem věnovala. Bejvávalo…

„Ty seš opilá?“ došlo mu vzápětí, že se mnou něco není v pořádku. Takhle se zřídit se mi snad, mezitímco se známe, ještě jaktěživ nestalo. Většinou se nahodím tak do nálady, ať se dobře bavím, ale mám svoji hladinku, a tu nikdy nepřekračuju. Dneska ale jaksi nebylo vyhnutí. Dneska si to ale situace nevyhnutelně vyžadovala, abych pak jen padla hubou do postele a tvrdě usnula. Bez zbytečného přemýšlení a dumání nad důvodem mé existence a smyslem mého života.

Jako odpověď jsem opět zvolila výmluvnou řeč svého těla, o kterém jsem si jasně uvědomovala, že ho v podstatě nemám ani trochu pod kontrolou. Jakmile jsem se postavila, abych mu zřetelně demonstrovala svůj momentální stav, který nebyl zas tolik tragický, zapotácela jsem se na místě a raději jsem se honem rychle zachytila o to zábradlí, aby se nestala nějaká nehoda.

„Nerio, prosím tě, mohla by sis sednout na tu židli, než za tebou přijdu? Hned budu tam, počkej chvíli,“ požádal mě s naléhavým podtónem a ukázal na mě důrazně prstem, který se mýma očima nevítaně vlnil a houpal. Halasným, nesouhlasným zamručením jsem ho zastavila, než se stihl vypařit uvnitř svého pokoje.

„Co je?“ vyptával se mě netrpělivě, když musel přihlížet, jak neustále klesám v kolenou a pokouším se zůstat v klidném postoji bez jakýchkoliv výchylek, aniž by s tím mohl něco udělat.

„Zav-řeno… tam je,“ vysvětlila jsem mu se značnými potížemi, jak se mi motal jazyk, a do toho všeho ten typický opilecký akcent, který by zároveň švihnutý i o můj španělský akcent, jelikož jsem si to nijak nehlídala. Ještěže jsem nemusela používat složité věty…

„Proč se zavíráš v pokoji, když…“ nedokončil větu, poněvadž mu to zajisté docvaklo i bez mého věcného zásahu. V tichosti jsem mu za to vděčně děkovala. Větší ostudu už jsem si před ním stejně bezesporu utrhnout nemohla.

„Prostě tam chvíli počkej a pokud možno se nehýbej, ano?“ instruoval mě nekompromisně a neznělo to, jako by z toho mínil jakkoliv slevit, a kdybych se náhodou rozhodla neposlechnout, tak abych počítala s případným trestem. A to já jsem moc ráda potrestaná. Většinou za těch správných podmínek, samozřejmě. Poslušně jsem mu rázně přikývla, až se mi z toho úplně všechno zamotalo, čímž jsem neschválně porušila jeho příkazy. Úspěšně jsem to ale opět vybrala a hledala jsem ho na tom samém plácku jako před chvílí, abych si vybrala jeden káravý pohled, který jsem si zajisté zasloužila, ale on tam nebyl. Zmateně jsem se rozhlédla s tím rozdvojeným a roztřeseným vnímáním kolem a našla jsem ho na římse, jak po ní opatrně nakračuje ke mně. Nikdy v životě jsem se takhle příšerně nezhrozila jako právě v tenhle otřesný moment. Vzdálenost mezi námi, vlastně těmi balkóny, nebyla taková hrozná, nějaké dva až dva a půl metru, ale ta pod námi byla nemálo hrůzostrašná. Bydleli jsme úplně nahoře, v pátém poschodí, což už k zemi byl pořádný kousek. Nechci ani vědět, kolik metrů to je, nebo bych z toho chytila závrať normálně.

Ale on se to pro mě rozhodl riskovat. Ani se nad tím dvakrát pořádně nerozmyslel. Po tom všem, co se mezi námi stalo… Stála jsem mu za to, aby pro mě riskoval svůj vlastní život. Větším gestem mě dosud nikdo neobdařil. To mě účinně rozlítostnilo, takže než se ke mně nanejvýš opatrně přešoupal, měla jsem tváře znova totálně mokré, takže jsem z nich vzápětí chaoticky utírala slzy, aby na mně nic z toho nepoznal. Naprosto stačí, že jsem se takhle zřídila.

Naštěstí i naneštěstí jsem z něj přece spustila zrak, takže jsem nemusela sledovat dál, jak ty předlouhé vteřiny takhle lehkomyslně pokouší svůj osud. Přestala jsem se zaobírat sama sebou, až když mě zachytily jeho silné ruce, které mě duchapřítomně odtáhly od okraje balkónu a přitiskly mě na jeho tělo, které se stále vypořádávalo s následky toho prudce vzrostlého adrenalinu a také děsu. Srdce mu bubnovalo ostošest a zrychleně dýchal. To zas spustilo další reakci ve mně. Krom křišťálově čistého, ničím neředěného strachu, který se postupně měnil v nekonečnou úlevu, tak jsem ucítila i jistý náznak vzrušení.

„Co to… skra, děláš?“ zvýšila jsem tóninu, když mě nedobrovolně umožnil zažít ten nejodpornější a zároveň nejkrásnější pocit v mém životě. Snad si to budu zítra aspoň pamatovat…

Pohlédla jsem Jaredovi do těch dvou zářivých pokladů nebesky modré barvy, ve kterých se pořád dalo vidět mnoho zděšení, ale i rozezlení a určitého nejasného soucitu. Možná to byl natolik přímý a intenzivní pohled, který ho donutil mě okamžitě pustit s omluvným a nezištným stínem v jeho momentálně lehce zmatené tváři, anebo ta bezprostřednost a intimita mezi námi, která se od jisté doby stala nežádoucí, protože vyvolávala takové dojmy, které jsme dosud ani jeden z nás mezi sebou nepoznali. Aspoň z mojí strany ano.

„Nene tohle… tamto,“ uvedla jsem na pravou míru tentokrát nanejvýš srozumitelně a neposednou rukou jsem z něj ukázala na tu římsu, po které před malou chvilku přecházel a koketoval tak se svým drahocenným životem. Jared mi na to několikrát přikývl, že mi rozumí, ale následovně začal pokyvovat hlavou ze strany na stranu, že mi na to míní něco záhy namítnout.

„Co to děláš spíš ty? To si myslíš, že se budu nečinně dívat na to, jak přepadneš přes to zábradlí a rozmázneš se dole?!“ neodpustil si trefné rýpnutí, do kterého šikovně zakomponoval i ostřejší výčitku. Ne že bych si to nezasloužila a ne že bych to neočekávala. Vzhledem k mému rozpoložení se tak sice nestalo, ale i přesto jsem se nenechala zaskočit.

„Tak-kže to… bdeš riskovt sám, ž-že se rozmzneš tam dle?“ oplatila jsem mu to pohotově, avšak to již nepůsobilo tolik vlivně a důrazně jako u něj, když jsem to nevítaně zesměšňovala svým opileckým žvatláním. Můj dotaz ho nijak nevytrhl z toho přesvědčení, že udělal správnou věc, ačkoliv můj hlas nesl zřetelné stopy odsouzení, zesměšnění a i nepochopení.

„To je to tak moc k neuvěření?“ divil se taky on, když jsem to pronesla nejspíš víc nejapně, než jsem se domnívala. Cosi mě na tom nečekaně dojalo, tudíž jsem znovu odolávala návalu horkých slz, které jsem mu ani za nic nechtěla ukázat. Kdoví proč, když mi to nikdy předtím za žádných okolností nevadilo. Tentokrát jsem o to ale fakticky ani v nejmenším nestála.

„To tda j-je… po tom všem, co js-me…“ odmlčela jsem se, abych se vyvarovala hlasitému vzlyku, takže jsem se zajíkala, což si zase vyžadovalo, abych si dávala maximálně pozor na to, aby mi nenadskakovala ramena, jak se mi to běžně u toho tlumeného a lítostivého pláče stávalo.

„Ty brečíš?“ Ovšemže mu to neušlo, ale mohl si to nechat gentlemansky pro sebe, abych se v tenhle moment nemusela cítit ještě nesrovnatelně trapněji, než před pár vteřinami. Nicméně můj opitý mozek usoudil, že je nadále zcela zbytečné se snažit svůj pláč skrývat, když to na mně již poznal, takže jsem mu nechala volný průchod. Ještěže pouhými slzami, které ničily můj make-up víc a víc.

„Za n-něco takvého ti ne-nestojím,“ zakvílela jsem bezradně a schovala jsem si obličej do dlaní, aby se na tu moji brekem rozmazanou a zkřivenou nádheru nemusel dívat. Pro něj to ale byla jasná pozvánka k tomu, aby udělal to, co by udělal kdykoliv jindy. Opět ke mně přistoupil, aby si mě schoulil do svého neochvějného náručí, ve kterém si mě k sobě pevně přivinul, a já si tak mohla naplno užít to bezpečí, útěchu a v neposlední řadě i horkost.

„Jasně, že mi za to stojíš, Rio… Jsi jeden z mála lidí, pro který bych udělal cokoliv, a tím myslím vážně cokoliv, takže… aspoň víš, že to tak fakticky je,“ promlouval ke mně jemně a dál si mě konejšil v tom svém utěšujícím sevření, které mi nepředstavitelně pomáhalo. Těchto několik desítek slov se mě úzce dotklo, přímo mě to chytlo za srdce, společně s tím jeho nevyvratitelným důkazem, takže jsem se ho nato křečovitě chytila a natiskla jsem se na něj o to blíž, abych mu dokázala, jak hodně mě to vzalo. Byla jsem k němu tolik přimknutá úplně natěsno, že jsem dokonce pociťovala i tlukot jeho srdce, které momentálně bubnovalo jako splašené, snad víc než po tom kaskadérském kousku. Stejně jako to moje.

„A-ale vždyť sm…“ namítla jsem mu na to jako takový poslední pokus, jestli ho to nenalomí. Popravdě, asi jsem spíš znovu toužila po tom slyšet, že jsem pro něj takhle hrozně moc důležitá, že se pro mě rozhodl riskovat pro každého člověka to nejcennější.

„Je mi fuk, cos řekla a jak to mezi námi teďka je… Na tomhle se nikdy nic nezmění,“ ujišťoval mě neoblomně a každou chvilku ke mně zašumělo jeho vlídné pšt, které mě nejen uklidňovalo, ale taktéž uspávalo.

„Já… poch-chybvala sem o tom,“ zajíkla jsem se pod dalším přívalem vzlyků, když jsem mu přiznala svoje skutečné pocity, které mě značně trápily a které mě v tomhle stavu doháněly k šílenství. Ale Jaredova neplánovaná návštěva mě toho s velkou úlevou zbavila. Akorát mi stačilo to ze sebe dostat, toť vše.

„To už nemusíš,“ utěšoval mě a láskyplně mě hýčkal kolébavými pohyby u sebe na hrudi. Vyloženě jsem se modlila za to, abych si tohle zítra pamatovala, jelikož tenhle okamžik by měl nesporně patřit k těm věčným a nezapomenutelným, na které budu jednou s úsměvem vzpomínat, navíc i s lehkým záchvěvem nynějších emocí, které to ve mně i po takové době bude vyvolávat.

„Už to tak ne-echci… Potřebju tě, Jayi,“ pokračovala jsem v tom výlevu, který jsem ale nezažívala prvně. V poslední době jsme si tohle říkali celkem často. Protentokrát to ale neznělo omluvně, nýbrž zoufale.

„A já zas tebe,“ pošeptal mi nazpátek, tolik něžně a citlivě, že mě to doslova zahřálo u srdce, přičemž se ta horkost zcela nečekaně rozutekla dál, až se mi z toho udělalo špatně, dost špatně. Hlava se mi neúnosně zatočila, že jsem se o něj musela naplno opřít, a žaludek si asi nacvičoval nějaké akrobatické kousky, což bylo právě vážně velmi nebezpečné.

„Je mi zle,“ zahučela jsem zmoženě a prudce jsem se od něj odtrhla, abych se popřípadě vyhnula tomu nejhoršímu. Jared na mě vykulil zaskočeně oči, ale pořád si mě držel na délku paží. Vyvlékla jsem se mu, když jsem mu gestem naznačila, že musím bez prodlení dovnitř a fofrem do koupelny. Pádila jsem tam co nejrychleji a co nejpřesněji jsem svedla, jeho bezprostředně za zády, jak si mě pořád bedlivě a úzkostlivě hlídal. Do koupelny jsem ho ale už nevpustila, když jsem mu doslova před nosem zabouchla dveře. Chtěla jsem tam být sama, ať se děje, co se děje, takže Jared pokorně čekal u dveří, než se dám do kupy a vyjdu z nich opět ven. Méně zelená a ubrečená. Nejúčinnější metoda k takovému výsledku se mi zdála ta, že si vlezu pod studenou sprchu a zchladím se, což jsem taky bez nějakých zdlouhavých průtahu odhodlaně provedla. Zvládla jsem se vysvléknout sice pouze do spodního prádla, ale to mi v téhle prekérní situaci bohatě stačilo. Ve sprše jsem se rozhodla raději dřepět, když jsem stabilitě svého těla ani v nejmenším nedůvěřovala. Jared si mě mezitím kontroloval tím, že na mě přes dveře hulákal, jestli jsem v pořádku, takže jsem na něj hulákala zpátky, že jo a že se o mě bát nemusí. Když mi to trvalo ale příliš dlouho, pokaždé nedočkavě hrubě zabušil na dveře, aby mě tím popohnal, což jsem vítala, protože jsem v té sprše usínala. Ta studená voda mi vskutku pomohla, ačkoliv pouze od závratí a navalování, nikoliv od usínání, které mě nakonec beztak přemohlo.

Odlepila jsem slepená víčka, která mě nepříjemně pálila, až na pátý pokus, přestože mě něco pravidelně na levé a pravé tváři střídavě krátce zaštípalo. Zamžourala jsem Jaredovi do tváře, kterou jsem po několik dalších mrknutí viděla dvojitě, než se mi vidění srovnalo, ale i potom to nebylo nijak valné. Zjistila jsem, že mi na střídačku fackoval každou líci, aby mě probral z toho spánku, který mě přemohl zrovna ve sprše. Znova se zmítal strachem, když nevěděl, co se to se mnou děje.

„Rio, Rio, slyšíš mě? Seš v pohodě? Vnímáš mě? Není ti nic?“ zahrnoval mě otázkami, na které jsem naprosto nestíhala odpovědět, takže jsem akorát házela hlavou podle toho, na co se zrovna ptal, čímž jsem úspěšně zmírnila jeho poděšené rozjaření, tudíž jsem se mohla zorientovat i v prostoru. Nacházela jsem se rozplácnutá na podlaze před sprchovým koutem v řádné kaluži vody, s hlavou v Jaredově klíně, jak se mě snažil probrat. Podepřela jsem se lokty, abych se nazdvihla a otestovala svoji motoriku. Hm, během pár minut, maximálně pár desítek minut, se toho nemohlo stihnout zase moc změnit, protože Jared na mě musel přijít v podstatě okamžitě, jakmile jsem se mu přestala ozývat.

„Usla sem,“ pípla jsem rozespale a za jeho pomoci jsem se vytáhla do sedu, takže jsem mu byla téměř do úrovně očí. Ostýchavě jsem si zkřížila ruce před polonahým tělem, což mi taky nikdy nečinilo sebemenší problém, ale v tenhle moment jsem měla tendenci rudnout jako to rajče, ale to bych nesměla být pořád mrtvolně sinavá, jak se mé tělo neustále potýkalo s důsledky velkého přívalu alkoholu.

„Sakra, tys mě ale vyděsila… Myslel jsem, že… Vůbec ses neozývala a… Tohle už mi, kruci, nikdy nedělej!“ osočil se na mě, ale ne nijak ve zlém, protože šlo snadno postřehnout, že se mu nesmírně ulevilo tím, že mě profackoval až k vědomí. Asi bych se tím i pobavila, kdyby mě bez ustání nepřemáhal spánek, poněvadž tohle bylo potřeba nejlépe zaspat. Hned po tom, co se usuším a převléknu.

„P-promiň, ale chce smi spt,“ zahuhlala jsem znaveně a bojovala jsem se s těmi klížícími se víčky, které každou vteřinou těžkly o poznání víc a víc. Z posledních sil jsem se přemohla vstát na vlastní nohy, ale skončilo to tím, že jsem přistála opět Jaredovi v klíně, jak jsem se na ni únavou, ale hlavně stále tou opilostí nesvedla udržet. Jared byl ale bez ustání připravený zasáhnout, pakliže bude potřeba.

„Donesu tě do postele,“ rozhodl za mě pobaveně, ale starostlivě, a nechal si ode mě omotat ruce kolem krku, zatímco jsem mu slabě mručela na souhlas do ucha, že má moje svolení mě zvednout a odnést vedle do pokoje. Uložil mě do postele jako malé děťátko, které probdělo z tvrdého spánku, přikryl mě a ještě pečlivě zkontroloval, jestli je všechno, jak má být. Nakonec mě pohladil po tváři na rozloučenou, když se začal vzdalovat. Nepřipadalo v úvahu. Moje ruka najednou oživla a vyrazila směrem k té jeho, abych ho zastavila.

„Nkam nechoď, pros-ím. Buď tu… se mnou,“ zabrblala jsem k němu bez sebemenší šance na jeho výmluvy a na potvrzení jsem mu pevně stiskla zápěstí. Chvilku na mě nejistě koukal, ale potom svolil s potěšeným úsměvem, ve kterém se ale skrývalo i něco jiného, což jsem zrovna jaksi nebyla schopná rozpoznat. Úplně mi ale stačilo, že vyslyšel moje prosby. Obešel postel a z druhé strany si ke mně vlezl do postele. Bral tu moji žádost smrtelně vážně, protože ze sebe v rychlosti shodil pár svršků a zavrtal se pod peřinu, malý kousek ode mě, ale ne zase přespříliš blízko, aby to bylo nevhodné. Ty zbylé patrné centimetry mezi námi jsem smazala já, když jsem se k němu přetočila a položila jsem si hlavu na jeho rameno, přičemž jsem si přehodila ruku přes něj, aby se mi co nejpohodlněji usínalo. S tou přiopilostí šly vedle tak trochu i moje zábrany, ale ne víc, než jak to mezi námi kdysi bývalo běžné.

„Gracias,“ zašeptala jsem vděčně, aby věděl, že si tohohle jeho odvážného kroku skutečně vážím po tom všem, co se mezi námi odehrálo a co nás bezmála i rozdělilo.

„Pro tebe cokoliv,“ vrátil mi to obratem dřív, než jsem stačila úplně vytuhnout a čímž mi mile připomněl to, co jsem tak ráda znovu slyšela. Aby se i jemu dobře spalo, prostrčil mi ruku pod hlavou, aby mě s ní vzal kolem ramen a natiskl si mě k sobě zas o trochu těsněji. Takhle se mi sakra dlouho dobře neusínalo…

„Rio?“ ozval se krátce potom, co šustění peřin utichlo, jak jsme se oba co nejlíp uvelebili ke spaní.

„Hm?“ přemáhala jsem se, ale to bylo v téhle chvilce to nejmenší, co jsem pro něj mohla udělat.

„Vždycky bych si vybral jedině tebe,“ svěřil se mi s něčím, co přebilo všechno, co mě dosud zmáhalo, jelikož tohle zjištění mě dokonale probralo. Otevřela jsem prudce oči a znovu si tu kouzelnou větu přehrála v hlavě včetně toho tónu hlasu, který nepřipouštěl žádné pochyby či znejistění. Zároveň mě ale popadla obrovská vlna studu a provinění, že já jsem nedávno vypustila takovou volovinu, že já bych to samé neudělala. Jasně že udělala, Jared je Jared. Stejně takhle mocně se mnou cloumal i nekonečný vděk, že mi to řekl a vím to. Bezpodmínečně jsem musela udělat něco, čím bych mu veškeré svoje vnitřní emocionální pohnutky dala najevo. Napadlo mě ale jen jedno jediné. Troufalé a riskantní, ale nejvýstižnější.

Nazdvihla jsem se, abych se mu mohla podívat zpříma do očí, aby to v nich sám viděl. Poznal to, a velice jednoduše, i přes tu alkoholovou stěnu. To zase dojalo jeho, ale tím to pro mě rozhodně neskončilo. Zdlouhavě jsem se k němu nahnula, jestli mi to vůbec dovolí, jestliže mu včas dojde, co mám v úmyslu. Ani se nehnul, jako kamenná socha ležel a snad ani nedýchal. Jedinečná šance pro mě, a já ji nehodlala promarnit. Dál jsem nečekala a neváhala. Zavřela jsem zlehka oči, ale zato jsem se vroucně rty otřela o ty jeho. V ten okamžik spojení jsem zřetelně cítila, i když jsem byla stále hodně pod obraz, že v tom letmém dotyku rtů proběhlo něco natolik zvláštního, co mě úplně paralyzovalo. Několik sekund jsem takhle vydržela a než jsem se probrala a odtáhla, neodpustila jsem se o ten nejjemnější samet ještě jednou mírně otřít. Nešlo tomu jednoduše odolat.

„Bueanas noches,“ ukončila jsem to nadmíru spokojeně a vrátila jsem se zpátky na jeho rameno. Nějakou dobu mu trvalo, než mě jeho ruka znovu objala a přivinula k sobě. Až potom jsem mohla v klidu usnout s přiblbým úsměvem na tváři jako bonus.

Tímto se dostáváme do třetí dekády povídky, která bude vůbec nejdůležitější, a to v poměrně mnoha směrech. A já chci předtím jen vědět, kdo ještě čte, jestli má vůbec cenu dál přidávat. Nic víc, jen malou odezvu, ať vím, jak moc se mám snažit při psaní dalších kapitol, protože povídku já rozhodně dokončím, akorát nevím, jestli i tady na webu. Děkuju moc těm, kteří mi vyhoví a udělají mi tím nesmírnou radost. :) :3 

A nejvíc samozřejmě děkuju těm svým holkám, které tu mají speciálně ty tři animky. Pavluško, Peťulko a Suzynko, jen se vyberte. :D Moc Vám děkuju!! :3 :-*

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 20. kapitola: